Za září naděje 1.

5. ledna 2013 v 14:38 | Becca |  Povídky
Přidávám zase jednou nějakou povídku, je to první díl Za září naděje, tak doufám, že se vám zalíbí. Cestu do propasti pekelné pořád píšu, je to ale vcelku drastické, takžeto na chvíli přeruším! :D



Byl jeden z obyčejných zimních dnů a já jsem seděla na školní zídce, až po uši zachumlaná v kulíšku. Kolem mě zrovna zuřila sněhová vánice a okolní svět o mně neměl ani potuchy. Cesta domů mi pěšky trvala celou hodinu a vydat se na cestu v tomhle počasí by bylo naprosté bláznovství. Autobus mi ujel a další se měl před školu dostavit až za pár hodin. Vdechla jsem ledový vzduch a zachvěla se, moje bunda nebyla nějak proteplená a zuby mi cvakaly. Musela jsem chodit, abych se zahřála. Pohlédla jsem ke školnímu hřišti, bylo dočista prázdné. Vydala jsem se směrem k němu, ale za pár minut jsem nevěděla, kterým směrem se ubírám. Sníh byl všude kolem mě a podle jeho výšky jsem usoudila, že po hřišti rozhodně nekráčím. Do tváře mě uhodil další poryv severáku a mně se zatočila hlava, moje prsty začaly modrat a nohy jsem vůbec necítila. Bylo to, jako z toho nejhoršího filmu, a tohle bude jeden z těch, který má špatný konec. Pomalu jsem se pokládala do bílého sněhu a čekala a ž to přijde, až umřu. Potom se mi zatmělo před očima a cítila jen chlad, prostupující pomalu do mého těla…
"Slyšíš mě? Probuď se, hej," slyšela jsem vzdálený hlas, ale nemohla jsem se donutit, otevřít oči.
Neslyšela jsem ten ohlušující vzduch, fučící mi kolem uší a konečky mých prstů v sobě měly nějaký cit. Bylo mi teplo. Zhluboka jsem se nadechla a z nějakého důvodu jsem si připadala divně, jako by mě propalovaly něčí oči. Když jsem otevřela ty své, vše bylo na nějakou chvíli rozostřené. Potom jsem začala rozeznávat obrysy, někdo se nade mnou skláněl. Černé vlasy mu spadaly do čela a ve změti oceánové modři jeho očí jsem se docela ztrácela. Když uviděl můj výraz, krátce se pousmál a posadil se do křesla naproti mé pohovky. Co nejopatrněji jsem se vytáhla do sedu a přitáhla si deku těsněji k tělu, nějaký chlad zde přece jen stále přetrvával. Teď, když už jsem byla schopná normálně vnímat, dostala jsem strach. Kde to jsem? Jak dlouho už tu jsem? Kdy se dostanu zpět domů? Plaše jsem na něj pohlédla, nepřestával na mě upírat pronikavý pohled.
"Kde to jsem?" položila jsem tu základní otázku a znovu se rozhlédla.
Vše bylo laděno do teplých barev, stěny pokrývaly knihovny a v krbu plápolal oheň. Neznámý můj zvědavý pohled následoval a následně se ušklíbl.
"Co?" Vybafla jsem a zamračila se, tento pohled se mi vůbec nelíbil.
"Nic," promluvil konečně a jeho melodický hlas se v náhlém tichu prazvláštně odrážel. "Jsi v penzionu mistrů Salvatorových," znovu se zašklebil, jako by byl s formulací věty nesmírně spokojen. "Abych řekl pravdu, měl jsem chuť tě v té vánici nechat, ale něco, nebo někdo, mě nutil udělat dobrý skutek."
Ucítila jsem záchvěv opravdového strachu, kolik nových otázek mi při jeho slovech vytanulo na mysl. Rychle jsem je zahnala a jala se dál pokračovat v rozhovoru, plného nemilosrdných narážek ze strany neznámého.
"Děkuju," tohle bylo teď na místě.
Povytáhl obočí a všechna ta arogance byla na chvíli pryč, jeho obličej zjihl a já měla tu možnost, spatřit jeho pravou tvář. Byla to jedna z mých mnoha schopností, vyznat se v lidech. Moje matka často říkávala, že ve všech čtu, jako v otevřené knize.
"Nemáš zač," odkašlal si a vrátil vše do původního stavu.
"Měla bych už asi jít," hodiny na stěně nemilosrdně tikaly a já dostala strach, že o mě doma budou mít starost.
Můj návrh byl ovšem rezolutně zamítnut, "to nepřipadá v úvahu." Obrátila jsem hlavu ke druhé straně místnosti, stál u okna a sledoval stále neustupující přívaly dalšího a dalšího sněhu a ledového vichru.
Nebyl ještě před chvílí… Zavrtěla jsem hlavou, ne, to se mi určitě jenom zdálo.
"Ale ano, nechci vás tu nadále obtěžovat," promluvila jsem tiše a formálně, bylo mi vcelku divně.
"Naopak, chovej se tu jako doma!" Do místnosti vtrhnul druhý kluk s jantarově zelenýma očima a stejně tak bledou tváří, jako jeho spolubydlící.
"To mě přivádí k tomu, že jsme se ještě nepředstavili," ozval se znovu ten zamyšlený hlas od okna.
No vida, tohle mě nenapadlo, při pohledu na něj mi to upřímně úplně vypadlo. Přemýšlíš povrchně, napomenula jsem se a nadechla se k neurčité větě.
"Jsem Damon Salvatore a tohle je Stefan, můj bratr." Předběhnul mě a tak jsem všechen vzduch z plic zase na prázdno vydechla.
"Jsem Eleanor," představila jsem se také a netušila, proč by je to mělo zajímat.
Sněhová bouře za okny penzionu nepolevovala, ale Damon se přesto vydal ven. Nechápala jsem, co měla znamenat ta věta předtím, že to NEPŘIPADÁ v úvahu. Zamračila jsem se a opřela si hlavu o kolena.
"Nemáš hlad?" otázal se Stefan, který v místnosti i nadále setrval a zrovna něco zvesela vyťukával do mobilu.
"Ne," zabručela jsem.
"Nemůžeš mu to mít za zlé," podíval se zpět na mě, "je prostě takový."
Chtěla jsem mu říct, že tohle jsem na mysli vůbec neměla, vždyť mi zachránil život. Byla jsem ale docela zvědavá, co všechno vyvádí.
"Tvrdohlavý, arogantní, taky si myslí, že je soběstačný." Pokračoval nerušeně Stefan a obrátil oči v sloup.
Povídali jsme si a čas rychle ubíhal. Všimla jsem si, že před penzionem to pomalu vypadá jako na severním pólu, ve Stefanově společnosti mi to ale nepřišlo nijak závažné. Po chvíli jsme se ale smát přestali, můj společník znervózněl.
"Je už půl osmé," konstatoval a vyhlédnul oknem ven, "a Damon tu ještě není."
To je bezpochyby pravda, úplně jsem na něj zapomněla…
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 pinkypie pinkypie | Web | 5. ledna 2013 v 17:47 | Reagovat

Krásny blog :)

2 this-is-teen this-is-teen | Web | 5. ledna 2013 v 21:09 | Reagovat

Ahoj prosím podívej se na nový blog pto teenagery --->http://this-is-teen.blog.cz/
ps: moc hezký design

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama