Povídky

Přesun povídek na samostatný blog!

28. srpna 2013 v 21:59 | Becca
Takže, po pár minutách uilovného přemýšlení jsem usoudila, že přesunout povídky na samostatný blog bude asi tím nejlepším řešením. V posledních dnech mě psaní povídek doslova chytlo za srdce, nedokážu se od toho počítače odrhnout. Vpodstatě celé dny nepřemýšlím nad ničím jiným, než nad dějem aktuální povídky. Vím, že mnozí z vás neměli ten čas, či spíše trpělivost, si tu povídku přečíst a tak jsem skrátka vytvořila nový blog, kde přidávám všechny povídky, které napíšu. Bez omezení. Bohužel vám proto musím oznámit, že povídka s názvem Poslední slova má teď na chvíli pauzu. A to z toho důvodu, že mě nějak chytly HP povídky. Na blogu rebecca-lavone-stroies.blog si teď můžete přečíst Pohled na stranu temna. Povídku o Dracovi a Nicolette...
Ve skratce: Byla bych vám velice vděčná za komentáře na tomto blogu, protože jak jistě víte, autora povídek nikdy nepotěší nic tak moc, jako kladné reakce čtenářů.

Poslední slova - Díl. 2

4. srpna 2013 v 14:55 | Becca
Tady máte druhý díl povídky Poslední slova, podle komentářů k poslední povídce usuzuji, žese vám první díl líbil. Doufám, že takové kladné komentáře budu vídat i nadále a že vás děj zaujme. Tentokrá na scénu přichází i Ktherine, která se s Elenou dostává do křížku a která se jako jediný upír v Mystic Falls uvolí k přeměně Matta Donovana.
"Rebeko?" podivila se Elena, " co se to dnes ksakru děje? První mě tady ten trouba," ukázala prstem na Matta, "požádá abych ho přeměnila a potom se tu zjevíš ty s vražedným výrazem ve tváři."

"Udělala bys to," vyprskla jsem místo odpovědi rozzuřeně.

"Ne, rozhodně ne! Chystala jsem se mu to rozmluvit, ty jsi tu ale vtrhla jako velká voda a všechno zničila." Odmlčela se a ohlédla na rozbité dveře, visící jen na jednom z pantů, "doslova," dodala pak zamyšleně.

Už jsem se nadechovala, abych něco řekla na svou obranu, když se do našeho rozhovoru vložil Matt.

Poslední slova Díl. 1

24. července 2013 v 18:23 | Becca
Tak, posledně si někdo stěžoval, že už nepíši povídky a to mě docela nakoplo. Rozhodla jsem se, napsat povídku o Mabekah, tedy o Mattovi a Renekah. Tohle jse můj třetí nejoblíbenější pár, hned po Klaroline a Deleně. O Deleně jsou ale teď fan-fiction všude a o Klaroline jsem už psala. Takže, tady to máte... :))
Seděla jsem u toho nejzazšího stolu v Grillu a po očku sledovala Matta Donovana, jak skládá použité talířky na stůl za bar. Co musím udělat, abych ho dostala? Přemýšlela jsem rozčileně a málem ve své ruce rozdrtila hrnek s kávou. Už jsem vyzkoušela všechno, úsměvy, pozvánky na párty, kterých se u nás poslední půlrok konalo habaděj. Drobné dárky a letmé pohledy, ale i zuřivé výrazy a rozhořčené poznámky. Na toho kluka nezabíralo ale vůbec nic.

"Ahoj, Rebeko, nad čím přemýšlíš?" uslyšela jsem vedle sebe hrubý hlas mého staršího bratra, ani jsem se na něj nepodívala.

"Niku," pozdravila jsem monotónně, "víš, že vůbec nad ničím? Vlastně si jen užívám toho nádherného dne plného slunce a rozesmátých tváří." Vrhla jsem vražedný pohled na drobnou brunetu, která u baru zřejmě flirtovala s Mattem.

Niklaus následoval můj pohled s mírně povytaženým obočím a suše konstatoval, "nejraději bys jí roztrhala hrdlo, že ano?"

"Taky že to udělám," koutky úst se mi samovolně nadzvedly, "dnes večer, bude předkrm."

"Ty se nikdy nepoučíš," povzdechl si můj bratr a zvednul se k odchodu. "Mám ještě schůzku s bratry Salvatory, však víš, máme mezi sebou nějaké nedořešené účty."

"Ti by si zasloužili to samé," poznamenala jsem a napila se kávy, která už po tu dobu co jsem tu seděla, stačila vychladnout.

Uslyšela jsem jen přidušený smích a tichý klapot podrážek, jak se Niklaus vydal zpátky ke dveřím. Pomalu jsem se zvedla od stolu a přešla až k baru, na tu malou brunetku jsem při tom ani nepohlédla a místo toho se zadívala do očí Mattovi.

"Přejete si?" otázal se a dělal, že mě vůbec nezná.

Zamračila jsem se, "Matte, chci si promluvit."

Ta osůbka, která se ještě před pár minutami lepila na Matta teď nejspíše pochopila, že se tu schyluje k pořádnému představení a s našpulenými rtíky se cupitavými krůčky vydala směrem ke dveřím. Matt moc dobře věděl, co jsem mu byla schopna udělat za scénu a tak mi raději pokynul hlavou směrem k zadním dveřím za barem. S úsměvem jsem ho následovala na tváři triumfální výraz. Začal dřív, než jsem vůbec stačila otevřít pusu.

"O co ti jde, Rebeko? Já myslel, že tohle máme za sebou. Víš, tak trochu jsi zabila Elenu, málem jsi zabila mě! Copak ti tohle všechno nestačí, to mi musíš ničit život i nadále?!" byl tak rozzuřený, že skoro křičel.

Tohle jsem opravdu nečekala, tohle mě opravdu ranilo. I když na druhou stranu jsem si byla moc dobře vědoma toho, co všechno jsem jim už provedla. Po dlouhé době jsem měla slzy na krajíčku.

"Já mám rodinu, Matte!" zaječela jsem, "snažila jsem se ji chránit a nikdy, nikdy nebudu litovat toho, že se mi to povedlo!" otočila jsem se na patě a práskla za sebou dveřmi.

Rozzuřeně jsem se řítila ke dveřím a v momentě, kdy jsem je rozrazila, do někoho jsem vrazila.

"Eleno?" podivila jsem se na hlas a povytáhla obočí, "co ty tu děláš?"

"Jdu do Grillu," odvětila a dívala se na mě pochybovačným pohledem, jako bych snad byla retardovaná. "A s dovolením bych prošla," řekla ještě a bez dalších diskuzí se kolem mě protáhla.

Zavrtěla jsem hlavou, co se to semnou sakra dělo? Náhle jsem se přistihla, jak se dívám Eleniným směrem. Nemířila si to k baru, nýbrž přímo za něj a rovnou do té místnosti, kterou jsem před malou chvílí opustila. Zámek cvaknul. Bez sebemenšího zaváhání a svou neupíří rychlostí jsem se co nejrychleji přesunula k pultu, ležérně se o něj opřela a nastražila uši.

Volal jsi? Tázala se zrovna Elena a já cítila, jaký si od něj drží odstup. Přece jen, byla v tomto nováček a sebeovládání ji zřejmě ještě nikdo nenaučil. To mě dost znervózňovalo. Ale ne tolik jako to, co následovalo poté. Musíš mě proměnit! Vyhrkl Matt a já celá zkameněla, cože to řekl? Slyšela jsem dobře? Matt byl přece jeden z těch lidí, kteří upíry nenáviděli. Sice s nimi vždy spolupracoval, ale nikdy s nimi nepřátelil. Dělal to pouze proto, aby chránil tu lidskou menšinu, která mezi tímto nadpřirozenem byla. Ne! Matte, co tě to napadlo? Přerušil můj zběsilý tok myšlenek Elenin rozzuřený hlas. Bylo to snad poprvé, co jsem s ní souhlasila.

Udělej to! Zakřičel prostě a netrápil se s odpovědí na položenou otázku. Nastalo hrobové ticho. Bože, ne, ona to fakt udělá, pomyslela jsem si a ve vší bezradnosti jsem rozrazila dveře…

Cesta Do Propasti Pekelné 6. kapitola

3. března 2013 v 21:56 | Becca
Tak rozhodla jsem se přidat další díl povídky, která se vám minule vcelku líbila. Už dlouho tu žádná nebyla... Znovu bych byla vděčná za komentáře, vaše názory, kritiku...:))

"Damone," vyprskla, když zjistila, s kým má tu čest.
"Teď sis to pěkně zavařila," zaburácel hlubokým, afektovaným hlasem, který měl nejspíše parodovat Stefana.
"Pusť," vykřikla a dala do toho všechen svůj vztek, jež náhle vzplanul hluboko uvnitř.
Sevření povolilo, "jak jsi jen mohla?" lamentoval Damon a táhnul ji po ulici směrem k penzionu.
"Damone, že to neřekneš Stefanovi?" zkusila to Elena prosebně.
"Cože? Ale ovšem, že řeknu, zlato." Uculil se ten černovlasý sexy upíří zmetek, bez přemýšlení ji strčil do nedaleko zaparkovaného auta a nastartoval…
Caroline seděla stále na tom samém místě, jako když Elena odešla, a bez zaujetí si prohlížela poškrábané linoleum v kuchyni. Byla jinde, představovala si nepředstavitelné a dýchala nedýchatelné. Přála si, aby ji nikdo neviděl, aby nebyla. Skládačka pomalu sestávala v obraz. Už takhle dál nemůže, musí ho najít. Nebuď hloupá, zahnala tuhle myšlenku jiná, všechno to byl jen hloupá výmluva, nemiloval tě! Až doteď si to Caroline nechtěla připustit, ale byla to nejspíš ta nejkrutější pravda na světě. Po tváři se jí skutálela slza, rychlým pohybem ji setřela, nebude přeci brečet! V předsíni se ozvaly kroky, zvláštní, neslyšela, že by někdo zvonil. Dlouhou chvíli po oněch krocích se neozývalo vůbec nic a tak se Caroline spíš ze strachu, než ze zájmu otočila a zděšeně vykřikla. Jak moc si přála, aby to někdo slyšel, ale jediné odpovědi na její volání se jí dostalo z úst náhlého protivníka. Alaric, znovu ucítila vlhkost v jejích očí, když si vzpomněla, kdo ji tenkrát zachránil z jeho spárů.
"Caroline, Caroline, co potíží jsi mi nadělala," usmál se na ni a obhlížel ji, jako kočka svou kořist.
Mlčela, neměla mu co říci, snad jen, že ji může klidně zabít, že teď už mu v tom nikdo nezabrání. Přešla proto až těsně k němu a zasyčela do mrtvolného ticha, které celou místnost náhle zahalilo, "udělej to, zabij mě."

Cesta Do Propasti Pekelné 5. kapitola

31. ledna 2013 v 16:29 | Becca
Caroline potom dlouhou chvíli zírala do prázdného, otevřeného okna a vzlykala. Miloval ji, ano, a teď byl pryč, pryč navždy. Podívala se na kraj postele, kde ještě před chvílí seděl její původní. Jako by čekala, že tam bude… Ale nebyl a Caroline si hořce uvědomila, že už ani nikdy nebude. S tím se nesmíří, znovu vzlykla a položila hlavu na polštář. Skoro celou noc nemohla usnout a hluboko uvnitř cítila obrovskou prázdnotu. Ráno šla do školy, jako by nespala celý rok a ostře fialové kruhy se jí rýsovaly pod uslzenýma očima.

Cesta Do Propasti Pekelné 4. kapitola

19. ledna 2013 v 21:55 | Becca
Takže, uznala jsem, že minulý díl se vám vcelku líbil a že to čtete. Proto přidávám další a konečně do toho vkládám trochu romance! :D

Oslava dne zakladatelů byla v plném proudu, všechno bylo ozářené mihotajícími se světélky a těla se vesele vlnila do neznámé hudby. Na dnešní večer Caroline zvolila útlé, tmavě modré šaty s volánky, výsledkem proto bylo, že ne jeden muž se za ní překvapeně otočil. Už od samého začátku sledovala Damona Salvatora, jak si to mašíruje mezi stolky s občerstvením a tvrdým alkoholem a kde může, tam si přihne. Najednou zpozorněl a podíval se ke vstupní bráně, Klaus

Cesta Do Propasti Pekelné 3

13. ledna 2013 v 14:41 | Becca
Tak je tu třetí díl povídky, doufám, že to někdo čte. Bude to ještě napínavé! :D Moc by mě potěšily komenty :(
K povídkám moc nejsou...

Po pár minutách soustředěného úsilí Klaus konečně dokázal Caroline osvobodit ode vší té zátěže a Caroline nestačila zírat, co má ksakru v plánu? Proč by tohle dělal bezdůvodně?
"A co teď uděláš?" Zaprskala, když se jí rána zahojila a vymrštila se na nohy.
Klaus upustil na zem kolík, který držel v ruce a rezignovaně si povzdechnul, nejspíš si pomyslel, že snažit se změnit názor Caroline se mu jen tak nepodaří.

Za září naděje 1.

5. ledna 2013 v 14:38 | Becca
Přidávám zase jednou nějakou povídku, je to první díl Za září naděje, tak doufám, že se vám zalíbí. Cestu do propasti pekelné pořád píšu, je to ale vcelku drastické, takžeto na chvíli přeruším! :D

Cesta Do Propasti Pekelné 2.

31. prosince 2012 v 12:36 | Becca
Zde, druhá povídka! Už se tam začíná něco dít... :)

Cesta Do Propasti Pekelné

28. prosince 2012 v 16:52 | Becca
Takže je tu moje první povídka, už ji mám dýl, ale trochu jsem ji poupravila, aby byla ke čtení.
Caroline se vyděšeně posadila na posteli a zmateně se rozhlédla kolem, byla ještě noc a spánek nepřicházel.
"Uff, co to bylo?" zašeptala vyděšeně.
Jako by právě zahlédla siluetu v jejím pokoji, rozhlédla se pozorněji, ale nenacházela nic, než jen černočernou tmu obyčejné říjnové noci. Musela mít halucinace, už mi z té Halloweenské party doslova hrabe, ušklíbla se při myšlence, že celá tato bláznivina leží na jejích bedrech. Znovu si lehla a ponořila se do neklidného spánku.
Stála na chladné chodbě, naproti ní se rýsovala nějaká postava, nemohla přesně určit, jaká. Caroline se přitiskla ke zdi a jak se postava postupně krok po kroku přibližovala, začala rozeznávat rysy obličeje.
"Klausi," překvapením jí přeskočil hlas, co ten tady dělá?
"Ahoj, Caroline."
"Co chceš?" otázala se, zděšená přívětivým tónem jeho hlasu.
"Pozvánku na dnešní večer," usmál se a zmizel jí z dohledu.
"Jdi, rychle!" zašeptal jí někdo naléhavě do ucha, trhla sebou při tom zvuku, ale poslechla a rozběhla zpět k tělocvičně.
Doufala, že na Klause už nenarazí, že už je konečně v bezpečí, že jsou všichni v bezpečí. Ale nebylo tomu tak, v rohu tělocvičny se krčila Elena, nad jejímž tělem se skláněl vysoký muž. Nemusela se ptát, kdo je to, věděla to až moc dobře.
"Alaricu?" zamumlala a v panické hrůze se sesunula na zem…
 
 

Reklama
Reklama